Pamatuju si, jak jsem jako malá milovala pozornost. Nebála jsem se s nikým seznámit a vždycky jsem si řekla, co jsem si myslela. Dneska jsou dny, kdy mi dělá problém se někomu vůbec podívat do očí. Strašně mě štvalo, jak si moji vrstevníci bez problémů budovali vztahy, zatímco já jsem se sotva s někým dokázala spojit. Dlouho jsem to sváděla na stydlivost a nízké sebevědomí, ale až na vysoké škole jsem se dozvěděla o sociální úzkosti.
Když je sociální kontakt peklo: 7 věcí, které pochopí jen ti, kdo se bojí mezi lidi
1. Být mezi lidmi dokáže fakt vyčerpat
Ne všichni, kdo trpí sociální úzkostí, jsou introverti, ale spousta z nás se po nějaké společenské události cítí úplně vyšťaveně. Ne kvůli lidem samotným, ale kvůli té úzkosti. Stresování je pro mozek strašně namáhavé, ať už jsi na telefonu, nebo na důležité akci. Mně stačí jen na jednu konverzaci nasadit „já se vůbec nebojím“ a zbytek dne můžu strávit na gauči. Je úplně v pohodě mít svoje limity, ale důležité je je znát a respektovat. Když se budeš tlačit dál, než je ti příjemné, může to skončit ještě větší úzkostí, než s jakou jsi začala. Nejdřív se musíš postarat sama o sebe. Volá gauč? Tak ho zvedni!
2. Radši mi napiš, než volej, prosím tě!
Od té doby, co jsem se začala o sociální úzkosti bavit otevřeně a mluvila jsem o tom s ostatními, překvapilo mě, kolik lidí se hovorům vyloženě děsí. Někteří se bojí, že budou někoho otravovat, nebo nevědí, co říct, když někdo zvedne telefon. Hovory můžou být nečekané, rušivé a nepředvídatelné. Nikdy nevíš, co ti ten druhý řekne. Já hovory většinou nechávám vyzvánět, pokud je nečekám, ale zprávy mi dělají mnohem líp.
3. Mám úzkost, i když se zrovna nebavíme
Nedávno jsem si všimla, že přestanu dělat cokoliv, když mám pocit, že mě někdo sleduje. Většinou se ale nikdo nekouká, ale i tak mi není příjemné dělat něco, když je někdo poblíž. Bojím se, že uvidí, co dělám, a že dělám něco špatně, nebo mě budou soudit. Je frustrující nemoct si v klidu udělat ani oběd bez toho, abych se necítila nesvá, takže se do toho často nutím. Většinou zjistím, že nikoho nezajímá, co dělám, ale ta nejistota se občas zase vynoří.
4. Kvalita je u přátel důležitější než kvantita
Ne každý se baví tím, že je obklopený spoustou lidí. Mně osobně je nepříjemné být kolem lidí, které sotva znám, takže radši trávím čas s jedním nebo dvěma blízkými přáteli. Krása života je v tom, že žádné dvě zkušenosti nejsou stejné, takže si každý najde svého člověka. Ne každý sociální úzkost chápe, a trvalo mi, než jsem zjistila, kdo je kdo, ale potkala jsem pár trpělivých a starostlivých lidí, kteří měli na můj život obrovský vliv. Díky nim je pro mě socializace mnohem jednodušší, takže si je budu hýčkat a budu se snažit být dobrou kamarádkou.
5. Není to jen v mé hlavě
Je to i v mém těle. Sociální úzkost se u spousty lidí projevuje fyzicky, a já nejsem výjimkou. Hodně z těch příznaků je podobných pocitu trapnosti – zpocené ruce, červenání, hyperventilace – ale můžou být intenzivnější a trvat déle. U některých lidí můžou sociální situace vyvolat až panické ataky, zatímco jiným je fyzicky zle nebo omdlévají. Tyhle fyzické projevy můžou být děsivé a ještě víc umocňovat úzkost, ale zřídka kdy ohrožují zdraví. Dlouhodobě ale může úzkost vést ke zvýšenému riziku infarktu, mrtvice a sebevražedných myšlenek, takže je lepší nenechat to jen tak být.
6. Bojím se, že mě všichni soudí…
Když říkám, že moje úzkost nikdy nespí, tak to vážně nepřeháním. Časem si člověk tak zvykne na úzkostné a analytické myšlenky, že se pro něj stanou normální. Mám pocit, že jsem pod lupou, a hlídám si každý svůj pohyb. Jenže to, že si sebe víc uvědomuju, neznamená, že si mě víc všímají i ostatní. Ve skutečnosti mi nikdo nevěnuje tolik pozornosti jako já sama. Zapomínám, že všichni jsou zaneprázdnění tím, že se starají o své vlastní chování (nebo by aspoň měli být).
7. Ale já jsem svůj největší kritik
Upřímně, jsem na sebe dost tvrdá, co se týče mých úzkostných projevů. Je pro mě těžké nesrovnávat se s vrstevníky nebo se sociálními sítěmi. Na první pohled to vypadá, že všichni kolem mě se bez problémů seznamují (nebo se aspoň baví!), takže si občas říkám, že by to tak mělo být i u mě. Je mi trapné odcházet z večírků brzo nebo když mi někdo řekne „ty jsi ale tichá!“, když já chci jenom mezi lidi jako ostatní. Pravda ale je, že neexistuje žádné „normální“ chování, co se týče socializace, a měla bych si to častěji připomínat. Není nic špatného na tom odejít dřív nebo strávit další večer doma se psem.