Když jsem vyrůstal, slovo „gay“ se u nás bralo dost zkrátka. Chodil jsem na katolickou školu a o homosexualitě se tam moc nemluvilo. Vlastně nám učitelé, kteří byli jinak dost tolerantní, říkali jen to, že být gay je dneska v pořádku, ale hlavně se podle toho nesmí jednat. To by byl hřích. No a ve třinácti, když jsem poprvé objevil porno na internetu, jsem vůbec nevěděl, jak z puberty vyjít a nezajistit si věčné zatracení.
Když nepatříš: Skrytá daň nepochopení v LGBTQ+ komunitě
Na střední jsem se od homosexuality držel dál, jak jen to šlo. Už jsem nechtěl být jiný než ostatní, prostě jsem chtěl zapadnout. Chodil jsem s nohama víc od sebe a dával jsem si pozor, abych nemluvil s povolenýma zápěstíma. Souhlasil jsem, když někdo řekl, že matika je buzna, nebo že je někdo jinej „teplouš“.
Skrývání mě ničilo. Ale buď jsem měl hrát tuhle hru dál, nebo zklamat rodiče. Táta si dělal srandu z trans lidí a zženštilých gayů a máma prostě nevěřila na bisexualitu. Měl jsem mít ženu a přirozeně zplozené děti, i kdyby mě to mělo zabít.
Všechno se to změnilo, samozřejmě, když jsem potkal Derricka.
Seznámil nás můj nejlepší kamarád (který, jak jsem věděl, se mnou chtěl chodit), v mém posledním ročníku na střední. Derrick byl vysokoškolák a první otevřeně bisexuální člověk, kterého jsem kdy potkal. Měl v sobě sebevědomou ženskou energii, a to mě naprosto odzbrojilo. Cítil jsem, že se mu líbím. Naše objetí se vždycky protahovala, když jsme se loučili. Jednou mě políbil v autě po pozdním večerním setkání. Políbil jsem ho zpátky a cítil jsem se šťastnější než už dlouho ne.
Vběhl jsem domů jako radostný, geekovský školák. Jakmile jsem zavřel dveře, začal jsem brečet. Brečel jsem tvrdě a dlouho… Šaráda skončila – chodil jsem s klukem. Brečel jsem pro rodiče, kteří budou zklamaní. Pro bratra, kterému se možná budou smát, že má staršího gay bratra. Pro máminu křesťanskou jamajskou rodinu, která mě určitě zavrhne za mou „životní volbu“. Brečel jsem pro kamarády, které možná ztratím. Pro ženu a svatbu, které nikdy nebudou. Dřív jsem chodil do postele úzkostlivý. Tu noc jsem šel do postele vyděšený.
Zpráva se rychle rozkřikla po škole. Můj nejlepší kamarád se o Derrickovi a mně dozvěděl a v záchvatu vzteku mě nakopl do holeně. Lidé v mé přítomnosti říkali, že si myslí, že gayové jsou odporní. S učitelem náboženství jsem měl ohnivou debatu o morálce homosexuality, která mě vynesla místo v detenci. Moje krytí bylo prozrazeno. Byl jsem jediný otevřeně gay kluk na celé škole. Teď jsem byl venku, ale to neznamenalo, že se nebudu bránit.
Nakonec to všechno dopadlo dobře. Derrick se se mnou rozešel. Ale dodnes mu děkuji, že mě otevřel mé sexualitě. Odmaturoval jsem s méně přáteli, než se kterými jsem nastoupil, ale jsou to přátelé, kterých si dodnes vážím. Bál jsem se to říct rodičům, tak to udělali oni za mě. Přečetli si melodramatický zápis v deníku, který jsem napsal o své ztracené lásce s Derrickem, a zeptali se mě, jestli jsem gay a v depresi. Můj vztah s tátou se nikdy nevzpamatoval, ale máma a bratr mi projevili nekonečnou lásku a přijetí. Dokonce jsem představil svého současného přítele Kevina své širší rodině. Dopadlo to mimořádně dobře.
Můj příběh je o vyloučení: vyloučení z mé komunity, od mých přátel a vyloučení, které jsem si způsobil sám. Ale můj příběh je vítězný. Mám štěstí, že mám takovou podporu. Jsou to důvody, proč jsem tím, kým jsem dnes. Ale mnoho lidí v LGBTQ+ komunitě nemá stejnou lásku a péči. A to může být smrtelné.
Skrytá daň nepochopení
Internalizovaná homofobie je běžný jev mezi lidmi v LGBTQ+ komunitě. Internalizovaná homofobie je sebe-nenávist queer jedince, který si přeje, aby byl heterosexuální. To mě donutilo snažit se vydávat se za heterosexuála v prvních letech střední školy. Jsme lidské bytosti a máme vrozenou potřebu patřit a cítit se přijímáni. Ale není snadné přijmout a milovat sám sebe, když všichni kolem vás žijí a milují jinak než vy.
Mnoho queer lidí vyrůstá v konzervativních nebo náboženských společnostech, kde být LGBTQ+ je v rozporu s náboženskými a společenskými pravidly. Ve skutečnosti je v současné době 76 zemí na světě, kde je homosexualita nezákonná. V zemích jako Súdán a Afghánistán mohou být homosexuální činy trestány smrtí. V těchto podmínkách může být nesmírně obtížné cítit se ve své kůži sebevědomě, zvláště v těch posledních.
Pocit vyloučení kvůli tomu, kým jste, může také způsobit hněv a deprese. Upadl jsem do hluboké deprese po skončení svého prvního vztahu. V té době byl Derrick jediný LGBTQ+ člověk, kterého jsem znal, a když mě opustil, nevěděl jsem, na koho jiného se obrátit o pomoc a radu, zatímco jsem zjišťoval, kdo jsem. Měl jsem krátkou pojistku a často jsem byl na lidi hrubý, protože jsem měl pocit, že nikdo nechápe, čím procházím. Byl jsem naštvaný a smutný, že jsem se tak narodil.
Ale stejně jako všechny ostatní formy deprese, ani já jsem nemusel být takový navždy, a ani vy nemusíte! Existuje řada systémů podpory LGBTQ+, na které se můžete obrátit o pomoc a radu, a jsou bez soudu. Zde je SEZNAM od Centra pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC). ZDE je úžasná linka pomoci pro mládež LGBTQ+ pro všechny kanadské čtenáře.
Jak se s tím vypořádat?
Vidět poradce nebo terapeuta také pomáhá. V ideálním světě by byli oba vaši rodiče šťastní a přijímali by vás takové, jací jste. Pro mě a pro mnoho dalších to nemůže být vždy realita. Ale nemůžete tomu dovolit, aby vám to zabránilo být šťastnými. Koneckonců, je to váš život, který máte žít! Velká část mé deprese byla způsobena tím, že jsem měl negativní vztah se svým tátou. Dvakrát měsíčně jsem navštěvoval poradce, což mi umožnilo přijmout ten vztah takový, jaký byl, a jít dál se svým životem.
Je těžké necítit se izolovaně, když jste LGBTQ+ jedinec žijící ve společnosti plné heterosexuálních lidí. Skutečnost, že jsme zhruba 4 % populace (alespoň v Severní Americe), neusnadňuje hledání lásky – nebo dokonce queer přátel. Ale ať už jste ve velkém městě nebo v malém městečku, garantuji vám, že je více lidí, jako jste vy, než si myslíte. Musíte se jen snažit hledat. Připojení může znamenat spojení prostřednictvím seznamovacích aplikací, ale může to také znamenat provést malý online průzkum, abyste našli queer pozitivní prostory, skupinové akce a kluby, kam můžete jít.
V prvních letech mé střední školy neexistoval klub gay-straight-alliance, ale ve městě, kde jsem žil, existovaly mládežnické skupiny, které se věnovaly queer mládeži, jako jsem já.
Mnoho queer jedinců nechce zapadnout! A to je skvělé! V dnešní době je v Severní Americe stále přijatelnější vyjadřovat svou individualitu a mnoho LGBTQ+ lidí toho využilo tím, že zahodili genderové normy a společenská očekávání.
Mnoho gayů se cítí svobodně přijmout svou ženskost a dělat věci, jako si nechat narůst vlasy, nosit lak na nehty nebo make-up. Lesbické ženy nemusí mít potřebu prezentovat se jako ženské a mohou přijmout své mužnější atributy tím, že si nechávají kratší vlasy a nosí méně upnuté oblečení. Mnoho trans jedinců si uvědomuje, že nemusí nutně vypadat jako jejich genderová identita, pokud se cítí ve svém vzhledu sebevědomě.
Je těžké být jakýmkoli typem menšiny ve společnosti. Ale vězte, že být LGBTQ+ jedinec z vás nedělá divného nebo nezaslouženého lásky a přijetí. Pokud tu lásku a přijetí nenacházíte teď, hledejte dál! Je to všude kolem vás, i když to ještě není úplně zřejmé.
Pokud byste chtěli kontaktovat autora soukromě, neváhejte se obrátit na alexanderjnunez@live.ca
Zdroje:
“Lesbian Gay Bi Trans Youth Line.” LGBT Youth Line, www.youthline.ca/.