„`html
Jídlo. Potřebujeme ho k životu, ale někdy se stane něčím mnohem víc. Utěšitelem, trestem, zdrojem nekonečného kolotoče myšlenek a pocitů. A když se to vymkne kontrole, je to zatraceně těžký. Dnes se podíváme na jednu z cest, jak z toho ven – na kognitivně behaviorální terapii, která se osvědčila u bulimie a záchvatovitého přejídání (BED).
KBT jako kompas v bludišti emocí
Kognitivně behaviorální terapie (KBT) není žádná magie. Je to spíš taková praktická bedýnka s nástroji, které vám pomůžou pochopit, co se děje ve vaší hlavě a jak to ovlivňuje vaše chování. Žádné hluboké hrabání se v dětství, spíš se zaměřujeme na to, co se děje tady a teď. Jde o to naučit se, jak reagovat jinak, než automaticky sahat po jídle, když se cítíte pod psa.
Co se děje v hlavě?
Bulimie a BED mají často společného jmenovatele: negativní myšlenky o sobě, svém těle, jídle. Tyhle myšlenky pak vedou k omezování jídla, záchvatům a následným kompenzačním mechanismům (zvracení, užívání projímadel, nadměrné cvičení). KBT se snaží tyhle myšlenky identifikovat a zpochybnit. Ukázat vám, že nejsou tak pravdivé, jak se zdají. Že vaše hodnota nespočívá v tom, kolik vážíte, nebo co jste si dali k obědu.
A co s tím?
Když už víme, co nás trápí, můžeme se naučit nové způsoby, jak se s tím vypořádat. Místo abychom se utápěli v pocitech viny po záchvatu, můžeme zkusit zavolat kamarádce, jít na procházku, nebo si přečíst knížku. KBT nás učí regulovat emoce zdravějším způsobem, než skrze jídlo. Učí nás naslouchat svému tělu a rozpoznat, kdy máme opravdu hlad, a kdy jíme jen proto, že se cítíme smutní, naštvaní nebo osamělí.
Není to sprint, ale maraton
KBT není zázračná pilulka. Vyžaduje čas, úsilí a hlavně – trpělivost. Ne vždycky se vám bude dařit a občas se vám stane, že „ujedete“. Ale to je v pořádku. Důležité je se nevzdat a pokračovat dál. Hledat podporu u terapeuta, kamarádů, rodiny. A pamatovat si, že nejste v tom sami. Spousta lidí bojuje s podobnými problémy a s pomocí KBT se jim daří je zvládnout.
Kde začít?
Pokud máte pocit, že by vám KBT mohla pomoct, zkuste se obrátit na psychoterapeuta, který se na tuto metodu specializuje. Nebojte se zeptat na jeho zkušenosti a ujistit se, že vám vyhovuje jeho přístup. Nebojte se hledat, dokud nenajdete toho správného člověka. Protože cesta k uzdravení je často cestou společnou.
A pamatujte, nejste sami. Je to těžké, ale stojí to za to.
„`