Ach jo, další den a další hromada časopisů na stole. Člověk by řekl, že už mě nic nepřekvapí, ale občas se najde téma, které mi vyrazí dech. Tentokrát je to o… no, o vztahu mezi lékařem a pacientem. Nečekané, že?
Michael Balint: Lékař, jeho pacient a nemoc – Balintovské skupiny
V první chvíli jsem si řekla, co to má být? Lékař a pacient, to je přece jasný, ne? Ale pak jsem se začetla a zjistila jsem, že je to mnohem hlubší, než by se zdálo. Že tam hraje roli i to, co si doktor myslí, jak se cítí, a že to všechno ovlivňuje, jak pacienta léčí. Docela šílený, ne?
Co jsou Balintovské skupiny?
A pak jsem narazila na ty Balintovské skupiny. Zní to jako nějaký tajný spolek, ale je to vlastně docela chytrá věc. Doktoři se sejdou a povídají si o tom, co je trápí v práci, co je štve na pacientech (protože ruku na srdce, i doktoři jsou jen lidi), a snaží se na to přijít společně. Jako taková terapie pro doktory, aby byli lepší ve své práci. Přijde mi to fakt osvěžující, že si někdo uvědomuje, že i ti, co nás léčí, potřebují pomoc.
Jak to funguje v praxi?
Samozřejmě, teorie je jedna věc a praxe druhá. Zajímalo mě, jestli to fakt funguje, jestli to má nějaký dopad. A víte co? Zdá se, že jo. Doktoři, kteří chodí do Balintovských skupin, jsou prý empatičtější, lépe rozumí pacientům a dokonce i méně vyhoří. Což je super, protože kdo by chtěl doktora, který je vyhořelý a otrávený, že jo?
Takže co říct závěrem? Možná bychom se měli víc zajímat o to, jak se cítí ti, co se o nás starají. Možná bychom měli být víc tolerantní a chápat, že i oni mají své problémy. A možná bychom měli být rádi, že existují lidé jako Michael Balint, kteří se snaží o to, aby byla péče o nás lepší. Protože na konci dne, o to přece jde, ne?