Miri: Od zneužívání k síle, příběh o uzdravení a naději. Někdy se život zamotá tak, že nevíte, kde je sever. Miri si tím prošla, a víte co? Nezlomilo ji to. Spíš naopak. Její příběh je důkazem, že i z hluboké tmy se dá vykřesat světlo.
Život v Minnesotě a hledání sebe sama
Miri pochází z Wisconsinu, ale teď žije s prarodiči v Minnesotě. Dělá dobrovolnici v dětském centru, píše povídky, vede si deník, poslouchá hudbu a fotí. A co je na tom nejlepší? Baví ji vést inteligentní rozhovory se svými prarodiči. Sledují zprávy a pak o nich diskutují. A filmy? Těch se prý nikdy nenabaží! „Pán prstenů, Louskáček z roku 1977, Spirit: Divoký hřebec, Avatar od Jamese Camerona nebo nová Popelka,“ vyjmenovává s nadšením. Její nejoblíbenější kniha je „Mara, dcera Nilu“.
Cíle do budoucna? Být šťastná!
Miri má v plánu složit GED (něco jako maturitu), získat řidičák a hlavně – uzdravit se a zjistit, kdo vlastně je. Chce být i publikovanou autorkou, ale má strach z nejistoty. „Vím, co rozhodně nechci dělat, a mám pár nápadů, co mě baví. Ale nevím, co by mě inspirovalo vstávat ráno s úsměvem na tváři. Doufám, že to se vyjasní během procesu uzdravování.“
Když trauma zasáhne
Miri trpí posttraumatickou stresovou poruchou (PTSD) a depresí. Ta už ustoupila díky lékům. Příčinou jsou traumata z minulosti. Deprese se zhoršila po smrti strýce při nehodě na vodním skútru. Její matka má mal-de-debarquement syndrom, což Miri také hodně ovlivnilo. „V patnácti jsem převzala chod domácnosti, protože máma byla upoutaná na lůžko. Dělala jsem všechno – domácí práce, vaření, učila jsem tři mladší sourozence, učila jsem se sama – a byla jsem mámě neustále k dispozici.“ K tomu se přidala PTSD kvůli autonehodě během autoškoly a emocionálnímu zneužívání od rodičů.
Když život bolí
Miri chodí na intenzivní terapii a bere léky. I když se jí to daří kontrolovat, je to boj. „Nejvíc jsem bojovala s pocity bezcennosti, nepotřebnosti – i když jsem byla jediný důvod, proč rodina fungovala, nechtěnosti a obecně s tím, že moje existence všem ostatním ztrpčuje život.“ Cítila se jako outsider, protože za všechno špatné v domácnosti byla viněna Miri. Mnohokrát pomýšlela na sebevraždu. „Myslím, že hluboko uvnitř jsem věděla, že to nikdy neudělám. Možná třikrát jsem byla hodně blízko, ale nejhorší to bylo v únoru 2015. Zabarikádovala jsem se v koupelně, vzlykala a plakala a pod umyvadlem byl velký kanystr s chlorem. Stejnou měrou ve mně křičelo ‚Napij se toho‘ a ‚Neopovažuj se‘. Díky Bohu, neudělala jsem to.“ Sebepoškozovala se také hladověním, nedostatkem spánku a řezáním zápěstí. Její otec to zjistil a donutil ji slíbit, že už to neudělá.
„Cítila jsem celou škálu emocí najednou, a žádná z nich nebyla pozitivní. Adrenalin, který mi proudil v žilách 24/7, tomu taky nepomáhal. Musela jsem předstírat, že nejsem rozzuřená tím, jak se mnou zachází. Nenávidím lhaní, ale naučila jsem se to velmi dobře. Byla jsem nucena skrývat svou řeč těla a máma na mě mohla křičet, a já jsem byla zticha. Moje křiky byly v mé hlavě. Měla jsem pocit, že se zblázním, a celou noc jsem potichu plakala a říkala ‚Proč? Proč? Už to dál nevydržím‘.“
Světlo na konci tunelu
Zlom nastal, když Miri navštívila svou terapeutku tři dny po velké hádce s matkou. Řekla jí, že chce bydlet u prarodičů. Během sezení jim terapeutka zavolala a vysvětlila, jak by to Miri prospělo. Její prarodiče souhlasili a o šest dní později seděla v letadle do Minnesoty. „Až když mě prarodiče vezli z letiště domů a v mém iPodu potichu hrála Bryan Adamsova „Here I Am“, jsem se rozplakala, protože mi došlo, že jsem se osvobodila od rodičů. Byla jsem volná. Dokázala jsem to a bylo to ohromující.“
Jak se Miri vyrovnává s problémy?
Miri se emocionálně upnula k fiktivním postavám, se kterými se identifikovala. Například obdivovala Éowyn, Froda a Faramira z Pána prstenů, Deana Winchestera ze Supernatural a Katniss z Hunger Games. „Představovala jsem si, že jsou tam ve tmě a chrání mě před nočními můrami. Představovala jsem si, co by Dean řekl mým rodičům, než by mě objal a řekl mi, že bude všechno v pořádku. Fiktivní postavy mi zabránily se vzdát, protože vždycky bojovaly a já jsem chtěla být jako ony.“ Pomáhá jí také mluvit s prarodiči a terapeutkou. Navíc jí dává sílu víra v Boha. „Od té doby, co bydlím u prarodičů, chodím do jejich luteránského kostela a přijali mě s otevřenou náručí. Nabídli mi možnost být oficiální fotografkou VBS (prázdninové biblické školy) v červenci a milovala jsem každou vteřinu. Na podzim se stanu oficiální členkou církve a také se připojím ke sboru. Manželé z kostela mi dali své piano – nikdy jsem si nemyslela, že budu mít vlastní piano – a prakticky mě adoptovali jako svou vnučku.“
Změna je život
Tahle zkušenost Miri hodně změnila. Říká: „Stala jsem se tím, čím jsem musela být, abych přežila. Nejsem na to hrdá. Nejsem hrdá na to, že cítím potřebu přerušit veškerý kontakt s rodiči, ale je to pro moje vlastní dobro. Nejsem hrdá, když mě přivede do panické ataky slyšení hlučných mužských hlasů nebo určitých slov. Nejsem hrdá, když někdy sotva opustím svůj pokoj. Nejsem hrdá, když se pořád budím s pláčem z nočních můr. Nejsem hrdá, že moje mysl analyzuje každého člověka a situaci jako potenciální hrozbu. Nejsem hrdá, že nemůžu slyšet své rodné jméno „Miriam“, aniž bych ho slyšela v zklamaných hlasech rodičů, a tak prosím každého, aby mi říkal Miri, což zatím všichni přijali s pochopením a podporou, a to nejen moji prarodiče. Nejsem hrdá na to, že jsem nechala dva mladší bratry a svou milovanou sestru za sebou, a jak to ovlivňuje vztah mých sourozenců ke mně, protože jsem přerušila kontakt s rodiči. Jsem prostě vděčná, že jsem dodnes byla dost silná. To je vše, co k tomu mohu říct.“
Rada pro ty, kteří bojují s podobnými problémy:
„Informujte se. Přečtěte si všechno, co můžete o své poruše, včetně skutečných příběhů. Čtení příběhů, jako je ten váš, bude bolestivé, dokonce spouštěcí. Ale stojí to za to, protože vědět, co máte, a všechny detaily, vám může pomoci lépe vysvětlit, čím procházíte, ostatním lidem, kteří vám pak mohou pomoci. A jen vědomí, že nejste sami, že jiní lidé prošli tím, čím jste prošli vy, může být neuvěřitelně silné a potvrzující. Uzdravení je na dosah, ale cesta je pro každého jiná, takže do tohoto procesu nevstupujte s pevně stanovenými očekáváními.“
Miri je neobyčejná mladá žena. I přes všechno zneužívání, kterým si prošla, se nikdy nevzdala, a to je to, na čem záleží. Doufám, že se Miri v budoucnu podaří znovu setkat s rodiči a mít s nimi zdravý vztah. Pomozte mi něco změnit sdílením svého příběhu.