Už jste se někdy zamysleli nad tím, proč nám připadá tak snadné rozeznat tváře lidí, kteří jsou nám blízcí, zatímco u cizinců tápeme? A má to vůbec něco společného s rasismem? Odpověď vás možná překvapí.
Může poznávání cizích tváří pomoci v boji proti rasismu?
V jádru většiny problémů spojených s rasismem leží teorie „my“ a „oni“. Skupina „my“ je ta, do které se cítíme patřit. Může to být cokoli – lidé se stejným koníčkem, se stejnou sexuální orientací, nebo prostě ti, kteří vypadají jako my. Skupina „oni“ jsou pak všichni ostatní. A tady začíná kámen úrazu.
Proč si tváře „svých“ pamatujeme lépe?
Proč se nám lépe vryjí do paměti rysy těch, s kterými sdílíme genetický materiál? Není to jen o genech, ale i o prostředí, ve kterém vyrůstáme. Dříve byla segregace mnohem silnější, ale i dnes trávíme nejvíce času s rodinou (se kterou často sdílíme genetiku) nebo žijeme v sousedstvích s lidmi podobného socioekonomického statusu. Proto je pro nás důležitější rozeznávat jemné odlišnosti mezi nimi. Představte si to jako s vínem…
Čím víc druhů vína (nebo značek koly) ochutnáte, tím víc si začnete všímat nuancí a rozdílů. A tenhle „vinný efekt“ je klíčový i v boji proti nevědomým rasovým předsudkům. Dá se totiž trénovat! Můžeme se naučit lépe rozeznávat tváře lidí z jiných etnik. Vědci dokonce s úspěchem trénovali děti pomocí metody nazvané Perceptual Individuation Training.
Dlouhodobé účinky tréninku
A nejlepší na tom je, že tenhle efekt není jen krátkodobý. Dlouhodobé vystavení různým tvářím vede ke snížení rozdílu mezi vnímáním „my“ a „oni“. Lidé se nám zdají známější, rozpoznatelnější, trochu víc „naši“. A to vede k větší otevřenosti a přijetí ostatních. V podstatě to znamená, že pokud děti od malička vystavujeme rozmanitosti tváří, vyrostou z nich dospělí s otevřenější myslí. A to je cesta, jak bojovat proti rasismu!
Možná vás zaujme i: 9 typů inteligence – který je ten váš?