Někdy to tak prostě je. Život plyne, zdánlivě všechno klape, ale uvnitř… uvnitř je takové zvláštní prázdno. Nebo spíš něco neurčitého, co se nedá uchopit. Jako byste se snažili chytit stín. A najednou se objeví myšlenka: „Měla bych jít na terapii?“ Jenže… co tam vlastně budu říkat, když „vlastně“ nic konkrétního necítím?
Můžu jít na terapii, i když vlastně ‚nevím‘, co mi je?
Odpověď je jednoznačná: ano, můžete. A dokonce byste možná měla. Terapie totiž není jen pro ty, kteří prožívají akutní krizi nebo mají jasně definovaný problém. Je pro každého, kdo se chce lépe poznat, pochopit své pocity a žít spokojenější život. I když to „spokojenější“ zatím nedokážete popsat slovy.
Když slova nestačí
Často se stává, že si pocity racionalizujeme, snažíme se je vtěsnat do logických rámců. Ale emoce, ty zkrátka fungují jinak. Můžou být mlhavé, protichůdné, schované pod povrchem. Terapeuta si můžete představit jako takového zkušeného detektiva, který vám pomůže rozplést tenhle vnitřní uzel. Nečekejte, že hned na první sezení vyřknete slova, která všechno vysvětlí. Buďte trpělivá. Důvěřujte procesu.
Co se děje na terapii, když nevím, co mi je?
Terapie se v takovém případě promění v dobrodružnou cestu do vašeho nitra. Terapeuta nebude zajímat jen to, co říkáte, ale i jak to říkáte. Jak se u toho tváříte. Jak se cítíte ve své kůži. Možná budete překvapeni, jaké souvislosti začnou vyplouvat na povrch. Vzpomínky, které jste dávno odsunuli stranou. Pocity, které jste si nedovolili prožít. A najednou to začne dávat smysl. Ten „nevím“, co mi je“, se začne pomalu proměňovat v „aha, tak proto se cítím tak, jak se cítím“.
A co když to opravdu k ničemu nebude? I to je možnost. Ale riskujete tím jen to, že si vyhradíte hodinu týdně pro sebe. A to, ruku na srdce, není tak špatná investice, co říkáte?