Víte, občas se stane, že hlasy těch, co je slyšet nejmíň, jsou nejdůležitější. A to platí obzvlášť u lidí s demencí. Alzheimerova choroba, ta potvora, dokáže pěkně zamotat hlavu. Člověk zapomíná, co bylo včera, na důležitá data, pořád dokola se na něco ptá. Je to jako když se mu v paměti udělá špunt a nemůže ven.
Neztrácet hlas uprostřed ticha: Jak dát prostor lidem s demencí
A co je na tom nejhorší? Že to není jen o zapomínání. Vaření podle starého receptu, který jste dělali stokrát? Najednou problém. Kam jsem dal ty brýle? Aha, v lednici… Orientace v prostoru? Taky nic moc, i když to tu znám jako svoje boty. Člověk se začne stranit, je mu úzko, podezírá ostatní. A to přece nechceme!
Prostor pro pochopení
Tahle nemoc si nevybírá. Může potkat kohokoliv z nás. Proto je tak důležité vytvářet bezpečná místa, kde se lidé s demencí cítí přijati, kde najdou podporu a hlavně bezpečí. Víte, v Americe s tím žije pět milionů lidí a každých pět let se ten počet zdvojnásobuje! Do roku 2050 to má být až 14 milionů! A co je nejhorší? Zatím na to není lék. Jsou jen léky, co zmírňují příznaky, co se snaží udržet mozek v kondici, jak jen to jde. Proto je tolik důležité, aby existovaly podpůrné skupiny, jako třeba Giving a Voice.
Mluvit, zpívat, žít!
„I přes nejistou budoucnost můžeme zpívat dnes, můžeme žít v tomto okamžiku a dát hlas těm, kteří se vydali na cestu Alzheimerovy choroby a demence v naší komunitě.“ To jsou slova Marvina Lofquista, a já myslím, že mluví za vše.
Pomozme lidem s Alzheimerem cítit se přijati a milováni. Není to nemoc, za kterou by se měli stydět. A je v pořádku požádat o pomoc. Pokud ty nebo někdo, koho znáš, má Alzheimerovu chorobu nebo jinou formu demence, pamatuj, že existují podpůrné skupiny, kde najdete pomocnou ruku a pochopení. Hledejte, ptejte se, mluvte o tom!