Nikuya. Zní to jako jméno hrdinky z románu, že? A v jistém smyslu Nikuya hrdinkou je. I když ten její příběh se neodehrává na stránkách knihy, ale v reálném životě. Je to příběh o překonávání vlastních démonů, o hledání cesty ven z temnoty a o síle najít světlo tam, kde se zdá, že už žádné není. Je to příběh o depresi, úzkosti, PTSD a body dysmorfii. Ale hlavně – je to příběh o boji a o naději. A o tom, jak se s tím dá sakra poprat a jít si za svým. Nikuya to dokázala. A my se jí zeptali, jak.
Nikuya: Od deprese a úzkosti k boji za sen – inspirativní cesta mladé ženy
Pochází z Kentucky v USA, miluje hudbu, líčení a umění. Aktuálně se snaží zvládnout druhý semestr na univerzitě – chce být první v rodině, kdo dosáhne vysokoškolského vzdělání. A má ještě jeden velký sen: procestovat svět, než se usadí. Jenže… žije s diagnózami, které jí to všechno neskutečně ztěžují. Deprese, generalizovaná úzkostná porucha, posttraumatická stresová porucha (PTSD) a body dysmorfie. Nikuya věří, že kořeny jejích psychických problémů tkví v rodině a ve společnosti. Dost těžká kombinace, co říkáte?
„Strach mě paralyzoval“
Už dřív chodila na terapie a momentálně užívá dvoje léky. Ale to neznamená, že je vyhráno. Musela se potýkat a stále potýká s neskutečným strachem, sebezničující nenávistí a hlubokým smutkem. Jak sama říká: „Strach mě paralyzoval, nemohla jsem dýchat, celé tělo se mi třáslo zimou, i když jsem byla pod třemi peřinami.“ A deprese? Ta ji uvěznila doma. „Neměla jsem žádnou motivaci a chtěla jsem pořád spát. Mít obojí dohromady bylo peklo, protože úzkost mě nutila fungovat, bála jsem se selhání, když bych to nedělala.“ A aby toho nebylo málo, PTSD jí způsobovala, že se hádky s rodinou nebo blízkými přáteli měnily v hotové noční můry. Jo, zní to jako materiál na hodně dlouhý a hodně smutný film.
Když život ztratí barvy
Všechno to mělo obrovský dopad na její každodenní život. Ztratila zájem o studium na střední škole, odcizila se přátelům a měla problém navazovat nové kontakty. Dokonce se dostala do toxického vztahu, protože jí to dávalo pocit struktury a bezpečí. „Partner mě ovládal a já jsem to nechala zajít tak daleko, protože jsem měla tak nízké sebevědomí, že jsem se necítila schopná se z toho vymanit.“ I ji navíc napadlo spáchat sebevraždu. Naštěstí to nikdy neudělala. A taky se sebepoškozovala. Ale je pyšná na to, že už půl roku je „čistá“.
Světlo na konci tunelu
Co ji pomohlo? Naučila se, že nemůže nechat svou mysl ovládat všechno, co dělá, říká a jak reaguje. Uvědomila si, že je víc než jen soubor diagnóz. To změnilo její pohled na svět. „Díky tomu se dívám na život jinak než ostatní. Říkají mi, že jsem ‚stará duše‘. Tahle zkušenost mě mentálně a v některých ohledech i fyzicky postarala. Ale hlavně mi změnila pohled na život. Snažím se být co nejvíc pozitivní a nenechat negativitu ovládat svůj život.“
Nikuya radí: Nikdy se nevzdávej!
A jakou radu má pro ty, kteří se potýkají s podobnými problémy?
„Nevěřte všemu, co vám úzkost říká. Někdy strach není reálný, není relevantní a všechno je ve skutečnosti v pořádku. Pro každého existuje světlo na konci tunelu. A to, že jsem ho našla já a stále se potýkám s problémy, neznamená, že jsem nevyhrála. Protože vyhrála. Vy vyhrajete taky. Najdete svoje světlo a budete v něm tančit na slunci, až tam dorazíte. A není to daleko. Dokážete to a nikdy, nikdy se nevzdávejte. Jste milovaní a záleží na vás.“
A my s Nikuyou souhlasíme. Má obdivuhodnou vůli a odhodlání jít dál. Pomozte i vy změnit životy ostatních tím, že budete sdílet svůj příběh.