Víte, život někdy píše scénáře, že by jeden nevěřil. A v těch scénářích se občas schovávají trable, o kterých se nemluví nahlas. Třeba taková reaktivní porucha příchylnosti. Slyšeli jste o ní? Možná ano, možná ne. Ale ať tak či tak, má v sobě sílu ovlivnit celý život.
Reaktivní porucha příchylnosti v dětství: Důsledky zanedbávání
Je to jako když malá rostlinka nedostane vodu a slunce. Zvadne, uschne a už nikdy nebude tak silná, jak mohla být. Jenže v případě dětí jde o něco mnohem víc než o uschlou rostlinku. Jde o jejich schopnost navazovat vztahy, důvěřovat, milovat. A když se v raném dětství něco pokazí, ty rány se hojí hodně dlouho, někdy i celý život.
Co se vlastně děje?
Představte si miminko, které pláče, protože má hlad, je mu zima, nebo se prostě jen cítí samo. Potřebuje mámu, tátu, někoho, kdo ho obejme a ujistí, že je všechno v pořádku. A když se tahle potřeba opakovaně nenaplňuje, když dítě prožívá zanedbávání, citovou deprivaci, nebo dokonce týrání, začne se uzavírat. Naučí se, že na nikoho se nemůže spolehnout a že projevy náklonnosti jsou vlastně nebezpečné.
Jak se to projevuje?
Ty projevy jsou různé, ale často se to projevuje tak, že děti s reaktivní poruchou příchylnosti jsou odtažité, vyhýbají se kontaktu, nebo naopak vyžadují pozornost až nepříjemným způsobem. Mohou být impulzivní, agresivní, mají problémy s autoritami a s dodržováním pravidel. Je to zkrátka takový začarovaný kruh – chtějí lásku, ale zároveň se jí bojí.
Důsledky v dospělosti
No a teď si to představte v dospělosti. Tyhle děti vyrostou a nesou si s sebou ten balast z dětství. Mají problémy s partnerskými vztahy, s udržením si práce, s důvěrou v lidi. Často se cítí osamělé, nepochopené a ztracené. Je to jako když se snažíte plavat proti proudu a ten proud je silnější a silnější.
Je to konec?
Naštěstí není! I s reaktivní poruchou příchylnosti se dá pracovat. Chce to hodně trpělivosti, pochopení a odborné pomoci. Terapie, psychologické poradenství, podpůrné skupiny – to všechno může pomoct těm, kteří si nesou tuhle těžkou zátěž. A hlavně, je důležité si uvědomit, že nejste sami. Že i když se cítíte ztracení, je pořád šance najít cestu ven.