Už se vám někdy stalo, že jste se bavili až zpětně? Já to tak mám s renesančním festivalem. Každý rok se tam vypravím, a i když si to na místě úplně neužívám, vzpomínky jsou vždycky skvělé.
Renesanční festival z pohledu introverta: Láska až po zážitku?
Představte si to: dav lidí namačkaných u bran, pestrobarevné kostýmy, děti převlečené za piráty a víly, a do toho hlasitá hudba a všudypřítomný ruch. Už samotný vstup je pro introverta jako já zkouška nervů.
Uvnitř festivalu je to ještě intenzivnější. Prodavači se překřikují, lákají na zboží, a vy se snažíte vyhýbat očnímu kontaktu a zdvořile odmítat jejich nabídky. Najít klidné místo, kde se dá alespoň na chvíli spočinout, je téměř nemožné.
Nakonec jsme si našli pódium s dudáckou kapelou. Hudba byla skvělá, ale brzy se kolem nás vytvořil dav lidí tančících v těsné blízkosti. Cítil jsem se stísněně a neustále jsem vnímal, co se kolem děje.
Herci a návštěvníci v kostýmech se snažili interagovat s davem, ale já jsem se soustředil na něco jiného, jen abych se vyhnul konverzaci. Po chvíli jsme se vydali na jousting a dali si maso na špejli. Pak už jsem se těšil domů, na klidný večer.
Abych to shrnul, během samotné akce jsem se úplně nebavil. Moje introverze mi to prostě nedovoluje. Všechno je toho na mě moc.
Proč je to tak náročné?
Problém není jen v davu. Jde o celkovou stimulaci. Příliš mnoho zvuků, vůní a vizuálních podnětů, které nedokážu odfiltrovat. Introverti se snadno rozptýlí, a já nejsem výjimkou. Mám sice schopnost se soustředit, ale zároveň jsem velmi citlivý na vnější podněty. Stačí, aby někdo v divadle rušil, a já se nemůžu soustředit na představení.
Jsem také přecitlivělý na lidi. Neustále jsem ve střehu a monitoruji své okolí. Snažím se vyhýbat prodavačům a hercům, a děsí mě, že naruší moji osobní zónu. I při poslechu hudby sleduji výrazy obličejů v davu, což mě vyčerpává.
Život v hlavě
Jako introvert trávím hodně času ve své hlavě. Neustále přemýšlím a analyzuji, takže nežiji v přítomnosti. Spíš žiji v nedávné minulosti (byl jsem na tu paní hrubý?) nebo v blízké budoucnosti (jdou ke mně?). Je těžké se uvolnit a užít si akci naplno.
A přesto se vracím
Ale víte co? Když si vzpomenu na renesanční festival, vybaví se mi jen to dobré. Hudba, chutné jídlo, zajímavé suvenýry, úžasné kostýmy. Zapomenu na všechny ty drobnosti, které mě ten den rozčilovaly.
Otázka tedy zní: Stačí mi bavit se až zpětně? Nebo bych se měl snažit žít víc v přítomnosti?
A co vy? Vyhýbáte se podobným akcím? Pokud na ně chodíte, užíváte si je naplno a pak se potřebujete dobít, nebo si je lépe pamatujete až s odstupem? Máte nějaké tipy pro introverta, který má rád festivaly a koncerty?
Zdroje: Článek nebyl citován z jiných zdrojů.