Už jste se někdy přistihli, že vám něco začíná líbit víc a víc, i když to na první dobrou nebyla úplně vaše parketa? Možná hudba, kterou pouští pořád dokola v rádiu, nebo reklama, která vám leze krkem, ale pak zjistíte, že si ji broukáte? No, nejste v tom sami. A má to dokonce i jméno.
Robert Zajonc a jeho objev: efekt pouhého vystavení
Robert Zajonc, polsko-americký psycholog, se s tímhle fenoménem docela proslavil. On to totiž se svou partou vědců empiricky ověřil. Jednoduše řečeno, zjistil, že čím častěji něco vidíme nebo slyšíme, tím spíš se nám to začne líbit. Říká se tomu „efekt pouhého vystavení“ (mere-exposure effect). Žádná věda, žádné čáry máry, prostě frekvence dělá mistra, i když jde o naše preference.
Jak to funguje v praxi?
Vzpomínáte si na tu novou kavárnu za rohem, do které jste se dlouho chystali? Poprvé vám to kafe moc nechutnalo, ale pak jste tam šli zas a zas, a najednou? Najednou vám připadá, že dělají to nejlepší latte ve městě. Nebo ta písnička, co ji hráli v reklamě na prací prášek. Nejdřív jste ji nenáviděli, pak vám začala neutrální, a teď si ji potají prozpěvujete u vaření. Přesně takhle to funguje. Známé se stává oblíbeným. A kolikrát ani nevíme proč.
Nebo si představte politické kampaně. Proč politici tolik sází na reklamy a billboardy? Ne vždycky jde o to, co říkají, ale spíš o to, aby byli vidět. Čím víc jsme s nimi „v kontaktu“, tím nám připadají známější a důvěryhodnější. A to už je půlka úspěchu, že?
Není to tak jednoduché, jak se zdá
Samozřejmě, existují i výjimky. Pokud je něco vyloženě negativní nebo nám to ubližuje, opakované vystavení to nezlepší. Naopak, můžeme si k tomu vybudovat ještě větší odpor. Ale u neutrálních nebo mírně pozitivních věcí tenhle efekt funguje překvapivě spolehlivě. A co vy, máte nějakou takovou zkušenost?
Takže až příště budete mít pocit, že se vám něco začíná líbit jen tak, z ničeho nic, vzpomeňte si na Roberta Zajonce. Možná za to nemůže nic jiného než pouhé vystavení. A to je docela uklidňující, ne?