Nedávno jsem narazila na článek „Otevřený dopis lidem, co moc mluví“ a musím říct, že mě to donutilo se zamyslet. Tak jsem se rozhodla hledat další texty od autorky, Sophie Dembling. Její kniha, „Introverti v lásce“, mě zaujala natolik, že jsem se rozhodla ji vyzpovídat. Sophia má na kontě spoustu publikací, a navíc napsala knihu o svém přechodu z New Yorku do Texasu. Ale dnes mě zajímá hlavně její práce s introverzí a extroverzí, a co se stane, když se tyhle dva světy potkají.
Pohled do introvertní duše
V jednom z rozhovorů Sophia říká:
Tvoje články jasně ukazují, že jsi introvert. Projevuje se to ve všech oblastech tvého života, nebo spíš jen v konverzacích a sociálních interakcích?
Introvertismus se sice nejvíc projevuje ve společnosti, ale je to osobnostní rys, který prostupuje všemi oblastmi života. Třeba introverti potřebují hodně samoty, aby načerpali energii. Rádi jsme sami, hluboce přemýšlíme a jsme loajální přátelé – radši máme jednoho nebo dva blízké kamarády než milion známých. Těch projevů je fakt hodně.
Proč vlastně někdo „moc mluví“?
Zmiňuješ, že „moc mluvení“ může být projev úzkosti. Co tím myslíš?
Spousta lidí, ať už introvertů nebo extrovertů, žvaní, když jsou nervózní. Já taky. Důvodů je asi víc. Třeba je to způsob, jak mít situaci pod kontrolou. Dokud mluvíš ty, nikdo tě nemůže zaskočit nečekanou otázkou nebo nápadem. A někteří lidé jsou prostě… sami o sobě.
Introvert a společenské faux pas?
Když jsi introvert, myslíš si, že působíš nezdvořile nebo naštvaně, když mluvíš jen to nejnutnější?
Jo, jasně! Introverti jsou často vnímáni jako nezdvořilí, nešťastní, kritičtí – prostě nic moc pozitivního. Je to proto, že spíš potichu sedíme, než abychom se vrhali do akce. A to může být pro lidi nepříjemné. Introverti už jsou fakt unavení z toho, jak se jich lidi pořád ptají, jestli jsou v pohodě, proč vypadají nešťastně, nebo jestli se baví. My se bavíme potichu, ne hlučně. Ale když se dostanu do fakt dobré konverzace jeden na jednoho, tak mám co říct. Někdy se musím i brzdit – i mě se může pusa rozjet, když se bavím o něčem, co mě fakt zajímá. Znám to taky až moc dobře!
Když se potkají dva světy
Je podle tebe možné, aby měl extrémní extrovert dobrý vztah s extrémním introvertem? Nebereme teď v potaz pracovní vztahy.
Když jsou fakt extrémní, tak to může být těžké. Ale když jsem mluvila s introverty pro svoji knihu „Introverti v lásce“, zjistila jsem, že někteří introverti preferují vztahy s extroverty, protože je baví, když je někdo vytáhne ze sebe a hraje roli „společenského ředitele“. Jiní introverti zase chtějí někoho, kdo s nimi bude potichu doma. Z introvertů, se kterými jsem mluvila, bylo zhruba 50 na 50 introvert-introvert a introvert-extrovert. A u rozvedených introvertů to bylo podobné – půlka se rozvedla s introverty, půlka s extroverty.
Proč vlastně mluvíme tak moc?
Co myslíš, proč má někdo potřebu zabíhat do takových detailů nebo mluvit tak dlouho? Co mu to přináší?
Poté, co můj článek o lidech, co moc mluví, některé lidi naštval, jsem se bavila s psychologem Ty Tashirem o jeho nové knize „Awkward: The Science of Why We’re Socially Awkward and Why That’s Awesome“. Říkal, že lidi můžou mluvit hodně z různých důvodů. Někteří jsou narcisové a je jim jedno, jestli nudí – myslí si, že jsou nekonečně fascinující. Někteří možná hrají hru o moc a dominují konverzaci, aby ovládli interakci. A někteří prostě nezachytávají sociální signály, které jim říkají, že už je čas přestat mluvit – to jsou ti „awkward“ lidé.
Únikové strategie pro introverty
Jaké „únikové plány“ bys doporučila lidem, kteří se chtějí vyhnout lidem, co moc mluví?
No, „musím na záchod“ je osvědčená klasika. Stejně tak „Promiňte, bylo mi potěšením, ale vidím někoho, s kým potřebuji mluvit.“ Můžeš zkusit i neverbální signály – mírně se vzdálit, přesunout pozornost – ale to na každého nezabírá. Tashiro radí, že pokud máš co do činění s „awkward“ člověkem, který prostě nezachytává signály, můžeš být docela přímočarý a říct něco jako: „Hele, dej mi chvilku, abych odpověděl“ nebo něco takového. Říká, že „awkward“ lidé si plně uvědomují, že jsou „awkward“, a jsou často vděční lidem, kteří jim (laskavě!) dají vědět, že neúmyslně porušují společenská pravidla.
Snad nám tenhle rozhovor pomohl lépe pochopit ty, co „moc mluví“. A doufám, že ti tenhle článek pomůže, až se příště s podobnou situací setkáš.