Život nám občas hází klacky pod nohy, to je jasný. Ale co když se ten klacek schovává pod koberec a potichu nám otravuje život? Představte si to jako auto. V létě si jedete, pouštíte si klimatizaci, ale motor se začíná přehřívat. Jenže kontrolka teploty nesvítí! Vy si tak v klidu řídíte a v motoru se mezitím dějí věci… Něco podobného se může dít i s naší duší.
Tichý zabiják duše: Hrozba pro duševní zdraví, o které jste možná nikdy neslyšeli
Mluvím o Rejection Sensitive Dysphoria (RSD), v překladu dysforie z citlivosti na odmítnutí. Zní to složitě, co? Ale v podstatě jde o extrémní strach z odmítnutí, a to jak reálného, tak i domnělého. Pro lidi s ADHD, hraniční poruchou osobnosti nebo autismem to může být obrovský problém. Já sám vím o čem mluvím. V mém životě to hrálo obrovskou roli a mnohokrát mě to dovedlo až na hranu sebezničení.
Jak to funguje? Jako sněhová koule
Představte si, že se bojíte odmítnutí tak moc, že kvůli tomu děláte rozhodnutí, která vám život spíš komplikují. Snažíte se za každou cenu vyhnout situacím, kde byste mohli být odmítnuti. Když už se s odmítnutím setkáte, snažíte se ho vyřešit, ale často to jen zhoršíte. Pro protistranu je to tak frustrující, že se vaše obavy z odmítnutí naplní. A protože ADHD s sebou nese i silné emoce, může to vést až k myšlenkám na sebevraždu. Všechno tohle kvůli něčemu, co má jméno teprve nedávno a ani to není samostatná porucha.
Kam směřuje ta energie? Dovnitř, nebo ven?
Je důležité si uvědomit, že negativní reakce při RSD můžou směřovat buď dovnitř, tedy proti sobě, nebo ven, proti ostatním. U mě se všechno obracelo proti mně, a proto jsem bojoval s myšlenkami na sebepoškození. Když se ale ta energie obrátí ven, může se projevovat jako agrese, zneužívání nebo dokonce násilí.
Co je na RSD nejhorší? Jak moc vás to ovládne. Je to neskutečně silný pocit, který se ještě zhoršuje používáním sociálních sítí a chytrých telefonů. Je těžké to popsat, protože žádné slovo se nezdá dostatečně silné. Jste uvězněni někde mezi událostí, která není dost traumatická, a něčím tak extrémním, že tomu nikdo nebude věřit. Je to hluboký strach z odmítnutí, který se těžko kontroluje. A protože o tom málo lidí ví, dělají rozhodnutí na základě zkresleného vnímání reality. Kvůli tomu se můžou chovat majetnicky, manipulativně nebo neuroticky. A k tomu se přidá ještě sociální úzkost.
„Chtějí, abych zmizel?“
V těch nejhorších chvílích, kdy jsem cítil odmítnutí, byly myšlenky na sebepoškození tak silné, že jsem si ani neuvědomoval, že to druhá strana nezamýšlela. Zdravému člověku by to asi vůbec nenapadlo, ale já jsem vnímal odmítnutí úplně jinak. Moje myšlenky se točily kolem otázek jako: „Co dělají? Chtějí, abych zmizel?“ A čím dál tím víc jsem si to vykládal špatně. Je to eskalace, kterou nejlépe vystihuje slovo trauma. Předpokládá se, že RSD vzniká v dětství, kdy neurodivergentní děti opakovaně zažívají odmítnutí. Léčba ADHD a autismu je stále v plenkách a my se potýkáme s vedlejšími účinky léků a silným stigmatem. Mně osobně začali léčit až na základní škole, když už bylo pozdě. Do dospělosti jsem neměl žádné nástroje, jak se s tím vypořádat. A i dnes popisuje DSM-5 ADHD jen jako poruchu pozornosti u dětí, což je jen zlomek toho, co to doopravdy obnáší. Kvůli tomu dochází k častým chybným diagnózám.
Emoce, ta zapomenutá část ADHD
Emoce – to byla ta část ADHD, na které záleželo celý můj život, ale nikdo ji neřešil kromě úzkostí a depresí. Až po pětadvaceti letech od diagnózy jsem si uvědomil, jaký vliv mají emoce na moje chování. Bylo mi třicet čtyři, když jsem po rozpadu několika přátelství a vážného vztahu, po blízkých setkáních se sebepoškozením a po intenzivní terapii konečně zjistil, co se se mnou děje. Kdyby se o ADHD a RSD vědělo víc, ušetřilo by to spoustu lidem v mém okolí trápení a zlomených srdcí. A pak si řeknete: „Aspoň že jsem na to přišel.“
V roce 2003 nebo 2004 jsem byl kandidát na Aspergerův syndrom, což bylo tehdy dáno mou sociální izolací a symptomy ADHD. Bylo to sice pochopitelné, ale nepřesné, navíc se Aspergerův syndrom už v psychiatrii nepoužívá. Nahradila ho obecnější porucha autistického spektra. To všechno nám připomíná, jak moc je psychologie mladý obor a jak moc jí ještě dlužíme.
„Vidím to i v kriminálkách!“
Kromě toho, jak moc je RSD silné, je na něm nejhorší i to, jak málo o něm víme. Začal jsem se o to zajímat proto, že jsem si všiml jistých rysů RSD v true crime příbězích. Zdálo se mi, že se jedná o jednu z forem agrese způsobené vnějšími vlivy. A jak už jsem říkal, vnitřní forma může vést k sebepoškození a sebevraždě. Protože je RSD tak nové téma, nemáme žádný jednoduchý návod, jak se s ním vypořádat. Potřebujeme víc studií, které snad v budoucnu vzniknou. Zatím můžeme jen šířit povědomí o něm, aby lidé, kteří to zažívají, pochopili, co se s nimi děje. A aby to dokázali rozlišit od jiných forem úzkostí. A jak už jsme viděli u ADHD a autismu, není to vůbec jednoduché.
Máte vy nebo někdo, koho znáte, příznaky RSD? Podělte se o svůj příběh v komentářích!