V prosinci roku 1930 se v tichosti otevřely brány Manteno State Hospital. Zprvu se zdálo, že jde o místo naděje, útočiště pro ty, které společnost odvrhla. Jenže, jak už to tak bývá, i ta nejlepší myšlenka se může zvrhnout v noční můru. A v Manteně se to stalo setsakra rychle. Počet pacientů rostl závratným tempem, od sto duší na začátku až po neuvěřitelných osm tisíc v polovině padesátých let.
Zapomenuté peklo: Manteno, nemocnice, kde se léčba změnila v mučení
S takovým náporem se personál nestačil kvalifikovaně starat o pacienty. A tak se stalo, že za sestřičky začaly nastupovat i holky po základce, bez pořádného vzdělání. No a když se k tomu přidá fakt, že se v té době s duševně nemocnými zrovna nemazlili, vznikl docela výbušný koktejl. Objevily se obvinění ze sexuálního zneužívání a o desítky let později vyplavalo na povrch, že se v padesátkách na pacientech dělaly experimentální operace bez jejich souhlasu. Lobotomie frčely, to je známá věc, a Manteno nebyla výjimkou.
Další špinavosti na denním světle
Ale tím to zdaleka neskončilo. Šuškalo se, že se tam za války děly ještě horší věci. Že armáda na pacientech testovala léky proti malárii, aniž by o tom kdokoliv věděl. Jen v roce 1941 mělo na následky těchto pokusů zemřít přes čtyři sta lidí a skoro dvě stovky jich z nemocnice utekly. Kdo ví, co se s nimi stalo.
Naštěstí se na konci padesátých let začalo blýskat na lepší časy. Počet pacientů v Manteně začal klesat, zřejmě díky deinstitucionalizaci. A v roce 1983 už bylo jasné, že tahle kapitola se chýlí ke konci. Po pětapadesáti letech provozu, v prosinci 1985, Manteno Mental Health Center nadobro zavřelo své brány. Místo, kde se z léčby stalo mučení, konečně přestalo existovat. Ale vzpomínky zůstaly.
Gennie Pilarski: Příběh jedné oběti
Před deinstitucionalizací patřila k nejznámějším pacientům Manteno State Hospital Gennie Pilarski. V roce 1941 nastoupila na University of Illinois, kde studovala chemii. Tři roky jí to šlo skvěle, ale po hádce s rodiči v roce 1944 ji poslali do Mantena. A už nikdy nebyla stejná.
V MSH podstoupila experimentální verzi hydroterapie. Pacienty ponořovali do van plných střídavě extrémně horké a studené vody na dlouhou dobu. V srpnu 1945 už měla Gennie za sebou 40 inzulinových komat a blížila se k patnácté elektrošokové terapii – to vše navíc k její hydroterapeutické rutině. V polovině roku 1953 už Gennie absolvovala 187 elektrošoků, průměrně dvakrát týdně. Byla přeřazena na výzkumné oddělení v Manteno State Hospital, kde se prováděly lékařské experimenty na většinou nedobrovolných pacientech.
Lobotomie: Zpáteční cesta do tmy
Jednou z procedur, která se v té době začala šířit po celé zemi, byla forma psychochirurgie známá jako lobotomie. Z neznámých důvodů byla Gennie počátkem roku 1955 podrobena lobotomii. Podle záznamů jí byla provedena „rozsáhlá neurochirurgie s bilaterální extirpací většiny frontálních a temporálních laloků“.
Po operaci záznam také uváděl, že Gennie je „nyní němá, zcela závislá na požadavcích na fungování všeho, od nutkání na toaletu nahoru. Bude jí podáván experimentální kurz elektrokonvulzivní terapie, aby se zjistilo, zda lze dosáhnout nějaké afektivní změny.“ Jinými slovy, lobotomie byla naprostý propadák. V září 1998 Genevieve „Gennie“ Pilarski tiše zemřela ve svém pokoji v domově pro seniory ve věku 79 let.
Zdroje
Krieg, R. G. (2001). An interdisciplinary look at the deinstitutionalization of the mentally ill. The Social Science Journal, 38(3), 367-380.
Levinthal, C. F. (2014). Drugs, Behavior, and Modern Society. Boston, MA: Pearson.
Shadish, W. R., Lurigio, A. J., & Lewis, D. A. (1989). After deinstitutionalization: The present and future of mental health long-term care policy. Journal of Social Issues, 45(3), 1-15.