Nauka o afektech, známá také jako nauka o afektech, nauka o vášních, teorie afektů nebo pod německým termínem Affektenlehre (podle německého Affekt; množné číslo Affekte), byla teorie v hudební estetice oblíbená v období baroka (1600-1750).[Potřebná citace] Vycházela z antických teorií rétoriky a řečnictví (Buelow 2001) a byla široce přijímána pozdně barokními teoretiky a skladateli [potřebná citace] Její základní myšlenka spočívá v tom, že každá jednotlivá hudební skladba nebo věta by měla směřovat pouze k jednomu jednotnému a „racionalizovanému“ Affektu a že snaha o více by znamenala riziko zmatku a nepořádku [potřebná citace].
Podle jedné z verzí teorie existují tři dvojice protikladných emocí, které dohromady tvoří šest „afektů“: láska/nenávist, radost/smutek, údiv/touha [citace potřebná] Jiná autorita uvádí také smutek, hněv a žárlivost (Buelow 2001).
Tato doktrína se přestala používat v klasicistní éře, kdy se skladatelům a teoretikům začala zdát příliš mechanická a nepřirozená.[cit.potřeba]
„Afekty nejsou totéž co emoce, jsou však duchovním hnutím mysli“ (Palisca 1991, 3).
Významným barokním zastáncem nauky o afektech byl Johann Mattheson (Poultney 1996, 107).