Někdy se zdá, že život ubíhá jak voda. Ale co když vám z něj něco ukradne? Něco tak neviditelného a záludného jako je deprese. Mně vzala roky. Tady je můj příběh a jak jsem se jí postavila. Možná v něm najdete i kousek sebe.
První setkání s temnotou
Deprese se mi poprvé ohlásila už na základce. Tehdy jsem ale vůbec nechápala, co se děje. Víte, v tom věku člověk často zaměňuje smutek a depresi, jako by to byly synonyma. Až mnohem později, skoro ve třiceti, mi došlo, jak moc se pletu. Pamatuju si ten týden – nemohla jsem se donutit vylézt z domu, a přitom jsem se necítila nijak zvlášť smutně. Divný, co?
Když svět ztratí barvy
Na základce se to všechno sešlo – škola, vztahy, hormony. Cítila jsem se k ničemu a zoufale jsem toužila po pozornosti. Tehdy jsem začala svoje pocity ventilovat skrze kresby, psaní, texty písní. Umění se stalo mým útočištěm, způsobem, jak se vyjádřit a dokázat si, že nejsem tak beznadějná, jak jsem se cítila. Ale upřímně? Byly to krušný roky. Objevovaly se myšlenky na sebepoškozování. Skoro jsem musela opustit školu. A do toho všeho… pamatujete na 11. září? Ta atmosféra strachu a smutku se mi strašně vryla do paměti. Neříkám, že za to mohly světové události, ale temná doba zkrátka prohloubila ty negativní myšlenky, co už ve mně byly.
Cesta zpět ke světlu
Po těch krušných letech se deprese vracela spíš ojediněle, většinou kvůli nějakým vnějším vlivům. Třeba kvůli nedostatku spánku, když jsem dělala noční směny nebo ponocovala ve škole. Pak přišla ta chronická forma, když jsem dostudovala a zjistila, že najít práci je fakt fuška. Rozhodla jsem se jít na magistra, chtěla jsem učit. Bakalářské studium bylo jedno z nejšťastnějších období v mém životě, ale magistr byl jiná káva. Neustálý boj s depresí a úzkostí. Izolovala jsem se, celé dny jsem proležela na gauči s telefonem v ruce, nebo jen zírala do stropu. Naštěstí jsem se ale konečně začala starat o svoje duševní zdraví. Začala jsem chodit na terapie a našla jsem léky, které mi pomáhají dodnes.
Někdy se štěstí schovává za rohem
Po magistru jsem se přestěhovala za přítelkyní do New Yorku. První týdny byly jako sen, konečně jsem se cítila šťastná. Jenže pak se všechno začalo hroutit. Kvůli nediagnostikované ADHD jsem nebyla schopná nic dokončit. Znáte ten pocit, když víte, že něco musíte udělat, ale prostě to nejde? Jako by vás zastavila „zeď děsu“. Strach ze selhání, stud, pocit viny. A paradoxně i strach z toho, co se stane, když to neuděláte. Přesně to definovalo celý rok 2019. Snažila jsem se pracovat alespoň na tom, co mě bavilo, ale pořád jsem se cítila ztracená. Do toho se začal rozpadat můj vztah. A já si toho ani nevšimla. A pak přišel rok 2020. Lockdown, konflikty, beznaděj. Děsivý období, kdy se fyzická bolest skoro nedala rozeznat od té psychické. Naštěstí jsem našla program intenzivní terapie online, který mě držel nad vodou. Byla to jako jízda na horské dráze, ale pomalu se to zlepšovalo. I když… bydlení v malém, tmavém bytě tomu moc nepřidávalo. Až když jsem se přestěhovala do většího bytu v lepší lokalitě, pocítila jsem úlevu. Uvědomila jsem si, jak moc na psychiku vliv má, kde bydlíte. Najednou jsem měla důvod vylézt ven, i když jsem se cítila mizerně.
Umění jako lék
Umění pro mě vždycky bylo nejlepší způsob, jak zpracovat svoje pocity. Zkoušela jsem všechno možný – kreslení, malování, fotografování, modelování z hlíny… V animaci jsem se věnovala tématům jako deprese, úzkost, smutek. Dělala jsem krátké filmy, ve kterých jsem ze sebe dostala to, co mě tížilo. A víte co? Fungovalo to. Cítila jsem se líp.
Drobné krůčky, velké změny
Když mi bylo třicet, začala jsem chodit na pravidelnou terapii a naučila jsem se spoustu nových technik. Každý den se snažím chodit ven, píšu si deník, medituju. Díky terapii jsem se naučila líp chápat svoje emoce a pracovat s nimi. Všechno to mi pomohlo překonat nejtěžší období. A co víc, konečně jsem pochopila, co moje problémy způsobuje a jak je můžu efektivněji řešit.
Deprese je potvora, co se umí maskovat
Deprese má mnoho podob. Může se skrývat za smutkem, apatií, únavou. A co je nejtěžší? Rozpoznat ji. Protože když je nejhůř, ovládá vaši mysl a přesvědčuje vás, že ten temný svět, který vidíte, je skutečný. Čas, meditace, cvičení, čas s blízkými – to všechno pomáhá. Ale hlavně se nevzdávejte. Snažte se bojovat, i když to vypadá beznadějně. Snažte se dělat věci, které vám dělají dobře. I když to znamená jen vstát z postele a vyjít ven. A pamatujte si, že je to proces, ne jednorázové řešení. Důležitá je vytrvalost, dobré návyky a vědomí, co vám pomáhá a co jen odvádí pozornost. To, jak žijete a jak se chováte k sobě i k ostatním, je klíčové.
Máte podobnou zkušenost s depresí? Nebo úplně jinou? Podělte se o ni v komentářích. Třeba tím někomu pomůžete.