Život nám občas hází klacky pod nohy, to víme asi všichni. A někdy jsou ty klacky tak velké, že se přes ně bojíme i přelézt. Strach. Ten starý známý, který nás dokáže paralyzovat a bránit nám v cestě za tím, co chceme. Ale co když existuje způsob, jak se s ním utkat tváří v tvář? Co když se dá strach naučit zvládat?
Expoziční terapie (vysvětleno): Krok za krokem proti strachu
Možná už jste o ní slyšeli. Expoziční terapie. Zní to možná trochu děsivě, skoro jako nějaký sci-fi experiment. Ale ve skutečnosti je to metoda, která se používá už dlouho a s dobrými výsledky. Její princip je překvapivě jednoduchý: postupné vystavování se tomu, čeho se bojíme, v bezpečném prostředí a pod dohledem odborníka.
Jak to vlastně funguje?
Představte si, že se bojíte pavouků. Hrozně moc. Jenomže strach z pavouků vám komplikuje život. Expoziční terapie by v takovém případě probíhala postupně. Nejdřív byste se třeba podívali na obrázek pavouka. Potom na video. A nakonec, možná, byste se dotkli sklenice, ve které pavouk je. Krok za krokem, dokud by ten strach neztratil svou sílu. Je to tak trochu boj ohněm s ohněm, ale kontrolovaný a promyšlený.
Není to jen pro fobie?
Kdepak. Expoziční terapie se používá i u úzkostných poruch, posttraumatické stresové poruchy (PTSD) a dalších problémů. Princip je vždy stejný: postupné a kontrolované vystavování se tomu, co vyvolává úzkost nebo strach. Třeba pro někoho s PTSD to může znamenat opakované vyprávění traumatické události terapeutovi.
Bolí to?
Bolest fyzická asi ne. Ale emocionální? To je dost pravděpodobné. Během terapie se totiž dostáváte do kontaktu s tím, co vás trápí. Může to být nepříjemné, dokonce i bolestivé. Ale právě to je klíčem k uzdravení. Přijmout a zpracovat to, co nás děsí. Jinak se toho těžko zbavíme, co si budeme povídat.
Pro koho je expoziční terapie vhodná?
Pro ty, kteří jsou ochotni se svému strachu postavit čelem. Pro ty, kteří jsou připraveni na to, že to nebude snadné, ale že to může stát za to. Důležité je mít dobrého terapeuta, který vás celým procesem provede a podpoří. A taky se nebát mluvit o tom, co cítíte. Protože, jak se říká, sdílená starost, poloviční starost.
Expoziční terapie není zázračný lék. Je to náročná práce. Ale může nám pomoct překonat strach a žít plnější život. A to, myslím, stojí za zkoušku.