Znám to. Ten pocit, když máš energie tak akorát na to ležet a zírat do stropu. Nic tě nebaví, i tvoje oblíbený seriály jsou ti ukradený. Všude kolem je bordel, ale na uklízení nemáš sílu. A abys toho neměla málo, už pár dní jsi se nezvládla ani osprchovat.
Když se úzkost pere s depresí: Příběh o hledání cesty ven
To je deprese. Jenže pak se k tomu přidá úzkost. Nervozita, panika. V hlavě ti to šrotuje nonstop a máš pocit, že musíš pořád něco dělat, jinak se zblázníš. Kombinace deprese a úzkosti? To je peklo na zemi, holka.
V začarovaném kruhu povinností
Deprese tě táhne do postele, chceš jen ležet a nic nedělat. Ale úzkost ti neustále připomíná, co všechno musíš stihnout. Tak se s vypětím všech sil donutíš vstát. Vlečeš se jako zombie, s těžkýma nohama a obrovským balvanem na hrudi. Nic necítíš, jsi úplně otupělá, ale snažíš se plnit svoje povinnosti.
Pád na dno a vlna sebemrskačství
A pak se to zlomí. Prostě už nemůžeš. Zase skončíš v posteli, zíráš do prázdna nebo na televizi, aniž bys vnímala, co se děje. Úzkost se probudí, když vidíš blížící se deadliny. Ale nemáš sílu nic dělat. V hlavě ti to hučí, uvědomuješ si, že nestíháš, a následuje panický záchvat. A když to konečně odezní, nenávidíš se za to, že jsi tak „líná“ a vzdala jsi se věcí, který máš ráda. Úzkost ti šeptá ty nejhorší věci: „Jsi k ničemu,“ „Podívej se na sebe, nezvládneš nic pořádně.“ Znáš to, že jo?
Výmluvy a izolace
Začneš si vymýšlet výmluvy pro rodiče, učitele, přátele, šéfa. Proč jsi nedodělala úkol, neuklidila, nesplnila termín. Deprese ti říká, ať jim řekneš pravdu, ať si řekneš o pomoc. Ale úzkost ti to nedovolí. Jsi přesvědčená, že tě budou považovat za blázna, za neschopnou. A abys toho neměla málo, zameškáváš setkání s přáteli a rodinou. Chceš je vidět, ale deprese ti to nedovolí. A úzkost ti připomíná, jak jsi sama.
Bitva v hlavě
Mít depresi a úzkost je jako přetahovaná. Nemáš chuť dělat nic, ale úzkost tě nutí. Jsi vyčerpaná a zároveň vystrašená. Nechceš selhat, ale nemůžeš s tím nic dělat. Chceš být milovaná a přijímaná, ale nemáš sílu se s nikým stýkat. A co je nejhorší, cítíš všechno a zároveň nic. Ptáš se sama sebe: „Jak můžu utéct před tím, co mám v hlavě?“ Protože svoje myšlenky nedokážeš ovládat. Ve skutečnosti myšlenky ovládají tebe. Jsi zahlcená vším. Dojde to do bodu, kdy ani nevíš, co se děje, ale všechno tě štve. I ty nejmenší zvuky, třeba hlasy lidí, tě dohánějí k šílenství.
„Někdy cítím všechno najednou. Jindy necítím vůbec nic. Nevím, co je horší; topit se pod vlnami nebo umírat žízní.“
Jednou jsem četla citát, který dokonale vystihuje depresi a úzkost. „Někdy cítím všechno najednou. Jindy necítím vůbec nic. Nevím, co je horší; topit se pod vlnami nebo umírat žízní.“ Ale teprve když si uvědomíš, že to pravé monstrum nežije pod postelí, ale v tvojí hlavě, můžeš znovu získat kontrolu nad svým životem. Jsou to malinké krůčky a občas zase spadneš zpátky. Budeš se ptát sama sebe, jestli to vůbec stojí za to. Ale věř mi, stojí! Stojí za to, abys znovu viděla tu starou sebe. Stojí za to, abys byla zase šťastná, abys se zase smála. Ale toho nedosáhneš, dokud se neprobudíš ze svojí vlastní noční můry. Doufám, že ti tenhle krátký příběh pomůže lépe pochopit, čím procházíš.
Pokud máš chuť, můžeš si přečíst i: F*ck Anxiety – A True Story a F*ck Depression – A True Story
F*ck Anxiety – A True Story
F*ck Depression – A True Story